1942

Vzestup a pád

Během třicátých let se nová firma LEGO začíná postupně zotavovat z předchozích tragédií. Ole tak začal hledat způsoby, jak kvalitu svých hraček posunout ještě dál. Jedním z nich bylo zakoupení vůbec první frézky v historii firmy, která jej stála 3 000 dánských korun (pro srovnání: v rozmezí 4 až 5 tisíc korun se tehdy pohybovaly ceny rodinných domů), což tvořilo jednu třetinu výnosu firmy za celý předchozí rok.

Nedlouho poté, 9. dubna 1940, napadlo Německo v rámci operace Weserübung Dánsko a Norsko, dánská vláda kapitulovala po pouhých šesti hodinách a ze země se následně stal německý protektorát s poměrně velkou mírou autonomie. 

Frézka v Oleho dílně (zdroj: LEGO Group).
„Dva státy bleskovým zasáhnutím německé branné moci byly vojensky obsazeny, aby uchráněna byla jejich neutralita proti anglickému násilnictví,“ psal tehdy o operaci český protektorátní tisk.

Firma LEGO díky tomu mohla pokračovat dál ve výrobě. V prvních letech války se jí dokonce dařilo více než kdy dříve.  To bylo způsobeno nejen již dřívějším Oleho zjištěním, že i během krize chtějí rodiče svým dětem dopřát jen to nejlepší, ale také důsledky, které měla válka na německé a dánské hospodářství. Německé firmy vyvážející hračky do Dánska se totiž musely přeorientovat na válečný průmysl a díky tomu si trh mohli rozdělit domácí výrobci (ve 30. letech bylo Německo největším importérem hraček v Dánsku). Později bylo dokonce zakázáno při výrobě hraček používat materiály jako kov či gumu, což ještě více pomohlo výrobcům dřevěných hraček – tržby firmy se proto mezi lety 1940 až 1942 zdvojnásobily a Ole si mohl dovolit zaměstnávat už 15 zaměstnanců.

Jeden z letáků, které byly v den invaze shazovány na území Dánska. Lámanou dánštinou ospravedlňuje německou okupaci jako bratrskou ochranu dánské a norské neutrality proti britské agresi (zdroj: Wikipedia).

Tento růst se zastavil v roce 1942, 22. března v noci totiž došlo v továrně ke zkratu, který způsobil již třetí požár Oleho továrny. V tento moment, ve svých 51 letech, Ole poprvé začal uvažovat, že se svého snu vzdá. Továrna kompletně shořela a s ní veškeré skladové zásoby, stroje i návrhy modelů. Nakonec se ale díky své víře a pocitu zodpovědnosti vůči svým synům i zaměstnancům rozhodl začít znovu. Díky bankovnímu úvěru, podpoře rodiny i svých zaměstnanců se mohl pustit do stavby nové továrny, která byla hotová ještě ten samý rok a v roce 1944 již Ole zaměstnával 40 pracovníků.

„Ve tři hodiny ráno přiběhl jeden z mladíků přespávajících v dílně a vykřikl: ‚Továrna hoří!‘ Byla to šokující a bolestivá zpráva.“